Dnes je to 22 měsíců, které se učím být mámou. A musím přiznat, že je to pořádná jízda. Mám pocit, jako bych došla na pomyslný konec rodové linie a Mateřství mi řeklo: „A dost, jestli půjdeš stále touto cestou, dojdeš akorát do propasti.“ A já tuto výzvu přijala, proto je pro mne mateřství tak transformační.
Být na sebe hodná
O vysokých nárocích, které se s mateřstvím automaticky objeví, jsem už psala. Upřímně, já musím být dokonalá – a když to okolí nereflektuje, znamená to pro mne, že něco dělám špatně, tak zabírám ještě víc a padám vyčerpáním a frustrací. Beru si věci moc osobně. Dostala jsem se do fáze, kdy mne i noční pláč z bolavého bříška vytáčel k šílenství, protože ve mne probouzel pocit beznaděje a toho, že zase dělám něco špatně.
Takže hlavním tématem celého mého mateřství je zaměřit se na sebe. Věnuji se tématům sebelásky, vlastních hranic, cykličnosti. Učím se přijímat s láskou to, jaká zrovna jsem, i když obejmout tu rozlícenou Vlčici se mi občas opravdu nechce.
Úžasné tělo
Po porodu jsem si prošla různými fázemi strachu o to, zda jsem fyzicky v pořádku. Začalo to porodním poraněním a silným nedostatkem železa, pokračovalo pocity cizího těla, různými bolestmi a došlo to až k vaginálnímu zánětu, který mě dohnal na gynekologii a donutil mě po skoro dvou letech podívat se, jak to vlastně tam dole po porodu vypadá.
Během léčby jsem si uvědomila, jak moc jsem své tělo zanedbávala – už před těhotenstvím. Cítím, jak pomaličku pookřávám a začínám si ho skutečně vážit a věnovat mu vědomou pozornost. Začala jsem s cyklickou jógou, abych se sama na sebe zase naladila. Často se dívám do zrcadla a pozoruji, jak zrovna vypadám – bez dřívějších soudů.
Jídelníček
Řekla bych, že jsem se za ty roky naučila obstojně vařit. Milovala jsem vaření omáček, smetanových těstovin a zapečených brambor. Miluji pečivo a den či noc bez čokolády a capuccina si neumím představit.
Po skoro dvou letech proplakaných nocích mi došlo, že tudy cesta nevede, a byt se nám zaplnil jáhlami, pohankou, kokosovou a mandlovou moukou, luštěninami, rostlinnými mléky, ořechovými másly, spoustou zeleniny. Mému nočnímu stolku vévodí kniha s lákavým názvem Žijte bez diety, o které bych nikdy neřekla, že ji budu mít doma, natož ji číst.
Mlhavě se mi vybavují obědy, které jsem v minulosti snědla i s vědomím, že mi po nich nebude dobře, a brala to jako něco normálního. Najednou vím, že tohle pro své děti – a ani pro sebe – nechci. Nechci za normu vaření a jezení jídel, u kterých víme, že nám z nich nebude dobře, ale přesto je sníme. Hledám cesty, aby to tak být nemuselo – a musím přiznat, že je to zatím z celého procesu ta největší dřina.
A co vy, jaké nové cesty ukázalo mateřství vám?