„Porod musí proběhnout hladce, budu naslouchat tělu a miminku, ať si odnáší co nejmenší trauma. Po porodu budu pořád s ním, ať cítí blízkost a lásku a bezpečí. Nebudu mu přikazovat, co má dělat, ať nezabiju jeho individualitu. Nikdy ho nedám do jeslí. A do školky jenom ten povinný rok, a to ještě do lesní..“
Taky jsem to tak měla – a vlastně stále mám. Jasnou představu toho, jak se mám a chci k dítěti chovat, aby mu to co nejméně ublížilo. Aby nebylo stejně ušlápnuté jako já. Aby si věřilo, nebálo se komunikovat s ostatními, umělo říct svůj názor, vědělo, co chce, neupozaďovalo samo sebe.
Realita
Porod nebyl úplně podle představ, s poraněním a anémií jsem vůbec nepočítala. Problémy s kojením mě zaskočily. Etapu boje o kojení ukončil absces v prsu a léčba antibiotiky. „Tak to jsem fakt skvělá máma, když dítě neumím ani nakrmit!“
Nevyspalá, vnitřně zlomená, jsem se snažila svou představu rodičovství vést dál. Hlavně nic nezakazovat, nekřičet, být neustále spolu. A pak mi poprvé přetekly nervy a já zakřičela. Vyčítala jsem si to nehorázně dlouho a moc se za to omlouvala. Ale ono se to zopakovalo znovu. A znovu a znovu. A mně konečně došlo, že jsem jen člověk.
I milující matka může nemít náladu
Žila jsem v takové zvláštní bublině, kde jsem si nedovolovala ty rádoby negativní emoce. Snažila jsem se být neustále ochotná, usmívající se, trpělivá, i když mi přetékaly nervy a měla jsem pocit, že už už vybuchnu. Nevyspání s člověkem udělá hodně, co si budeme povídat. A nedostatek času na sebe taky.
Došlo mi, že vše je jen o komunikaci. Když nemám náladu, tak to synovi prostě řeknu. Upřímně mu říkám, že se necítím dobře a že bych raději proležela den v posteli, než abych si s ním šla hrát ven. Vznikají tak srdečné situace, kdy se se mnou a po mně syn válí v posteli a je nám spolu dobře. Nebo ho upozorním na to, že nemám dostatek trpělivosti a chuti uklízet, tak si raději to společné mytí nádobí necháme na jindy. Někdy se dohodneme, jindy si stojí za svým a chce to nádobí umývat – v tom případě jej většinou nechávám samotného, abych neviděla tu potopu, kterou působí, a jen se s ním domluvím, jak dlouho ho tak nechám, a pak jen přijdu vypnout vodu a vytřít podlahu.
V konečném výsledku mě učí být autentickou a chovat se skutečně tak, jak se cítím. Koneckonců, on ví, jak se cítím, i když to nedávám najevo, a všemožnými způsoby se mě snaží donutit k tomu, abych se konečně začala chovat přirozeně. I když to někdy znamená být nevrlá, protivná a netrpělivá.