…ale možná mu dají smysl s velkým S.
Při sondování, zda by ženy na mateřské chtěly podnikat a vzájemně se ve svých projektech podporovat a pomáhat si je vytvářet (zpětnou vazbou, brainstormingem), mě čekalo překvapení ve formě nadšení a souhlasu. A to nejen od „vyhořelých“ žen se staršími dětmi, ale i od těch s několika měsíčními dětmi.
Ženu by přece měla naplňovat péče o děti
Myslí si často společnost a často si to myslíme i my samy. Když držíme ten náš uzlíček v náručí a bojíme se od něj vzdálit byť jen na krok. Když si za celý den nenajdeme čas na umytí zubů a samy na záchodě jsme byly ani nepamatujeme. Když v noci podvacáté vstáváme a jdeme se pohupovat na míči, protože ten náš drobeček jinak prostě neusne. A po nějaké době tohohle maratonu, některá dříve, jiná později, zjistíme, jak jsme se vydávaly z rezerv, které už nejsou. A možná ani nikdy nebyly, hormony jsou zázračné. Prostě zjistíme, že tohle už není únosné a potřebujeme zase oživit samy sebe, udělat si čas na sebe, vytvářet něco svého. Ať už je to něco „maminkovského“, protože tím teď prostě žijeme, nebo něco úplně jiného. Protože rozdávat se druhým nás naplňuje, milujeme čas strávený s tím naším drobečkem, ale někde potřebujeme zase realizovat samy sebe. Neztratit se v tom mateřství, ale naopak se v něm najít. A děti mají jednu úžasnou vlastnost.
Děti nám dají kuráž
Protože málokterá z nás si dokáže představit, že jde zpátky do práce. Že po třech letech intenzivního rodinného života bude zase pracovat 8 hodin denně do úmoru, v tom horším případě někde, kde ji to vůbec nebaví a nic jí to prostředí neříká. A chodit vyčerpaná a protivná domů, kde se od ní očekává láska a pocit domova. A rozdávat se z ničeho, protože na sebe samu už vůbec nemá čas.
Touha po tom, abychom si samy určovaly, kdy a jak chceme pracovat, abychom mohly co nejvíce času trávit s rodinou a zároveň být finančně zajištěné – a samy moct do rodinného rozpočtu přispívat – nás vybičuje k neskutečnému výkonu.
Skutečně strávíme noci plánováním, sepisováním a realizováním našich představ. A pod našima rukama roste něco, o čem bychom dřív ani nesnily.
Dřív jsme to totiž možná ani nechtěly
Bály jsme se podnikat, bály jsme se mínění společnosti o živnostnících. Nevěděly jsme, čemu se věnovat, k ničemu jsme neinklinovaly. V ničem jsme nebyly dost dobré. Nebo v nás teprve děti Něco otevřely a my teprve zjistily, čemu bychom se rády věnovaly, co nám dává smysl, čím můžeme ostatním přispět. Bály jsme se nejistoty podnikání, ale teď se mnohem více bojíme, že nebudeme moct být s dětmi, kdy budeme a budou chtít. Teprve teď máme skutečný důvod, proč se nám vyplatí riskovat. Kdy jindy? Až děti vyrostou a nebudou chtít trávit tolik času s námi?