Téma dost souvisí s předchozím článkem, ale přesto to pro mě nejsou zcela stejné pasti. Rodila jsem svého prvního syna doma mimo jiné i proto, aby měl co nejmenší porodní trauma, aby jeho první kontakt se světem venku nebyly gumové rukavice, studená váha a ostré světlo. Protože to by v něm zanechalo otisk. Snažila jsem se mu být neustále co nejvíce nablízku, aby se necítil nejistý a osamocený, pocity, které by ho v dalším životě dosti předurčovaly..Určitě už chápete, kam tím mířím.
Paralýza
Nastudovala jsem během těhotenství tolik knih o dětské psychice a výchově, ještě před těhotenstvím jsem si řešila vlastní bloky a omezení, které měly původ v dětství, že mě až děsilo, jak snadno se dá člověku ublížit a dostat ho tam, kam nechci. Zanechat v něm negativní zkušenost, kterou si ponese dál. Stačí jednou v určitou chvíli říct, klidně zpola žertem, že někdo neumí tančit, a on skutečně celý život tančit nebude, protože si tuhle informaci ponese v sobě.
Vlastně mi to přijde docela děsivé i nyní. A tak se koukám na svého spícího syna a přemýšlím, kolik takových jizev už jsem mu způsobila.
Pomoc
Na mě fungovala kniha Tvoje dítě jako šance pro tebe od Zdenky Jordánové. Během čtení prvních kapitol teda moje paralýza dosáhla maximálních rozměrů, narostla beznaděj a pocit, že nikdy nic neudělám dobře. Ale právě ten pocit mi pomohl. Nikdy nic neudělám dobře. Takže obráceně, vždycky všechno udělám nejlíp, jak v tu chvíli umím. Říkám ty nejlepší věty, které mne v danou chvíli napadnou. A i když zpětně někdy lituju, že jsem něco takového vypustila z úst, bylo to v danou chvíli to nejlepší. Příště to půjde líp.
A to je na tom asi to nejdůležitější. Uvědomovat si vlastní chyby a posunout se dál. Roste nejen dítě, ale i matka..