..dřív, než se on ode mě naučí opak. Protože si dokážu představit, že až – pokud – u něj někdy tyto své znaky uvidím, určitě si s hrdostí nepomyslím, že je po mně, ale spíš mi to bude líto..
Chodit pomalu
V období dospívání se ze mě stal velmi uspěchaný člověk. Naučila jsem se chodit hodně rychle, abych ušetřila čas, nikde se nezdržovat, stihnout toho co nejvíce. Mívala jsem dny i noci nabité k prasknutí.
Myslím, že nejsem jediná, která u syna narazila. Učím se chodit pomalu, všímat si pořádně světa kolem sebe, méně plánovat, mít denně maximálně dvě věci, které musím udělat.
Nemít cíl
Ani si nepamatuju, kdy naposledy jsem se bezcílně toulala, v přírodě, nebo ulicemi města. Většinou mám naplánovanou trasu, kterou chci ujít – většinou tu nejkratší, cíl, kterého chci dosáhnout..
Učím se vnímat syna a to, co ho cestou zaujme, nechávám ho určovat směr, učím se neupínat se k tomu, kam chci dojít, a strhávat se bezcílným poznáváním okolí.
Nenechat se odradit
„Ten kopec je hodně prudký, tam nevylezeme,“ říkala jsem naposledy synovi. A víte co? Bylo mu to jedno, co nejrychleji to šel vyzkoušet. Dokonce mě nalákal, abych to vyzkoušela s ním. Nakonec jsme sice vylezli jen do poloviny a dolů jsme se sklouzli se smíchem po zadku, ale bylo mi po delší době skvěle, protože jsem vyzkoušela něco, co bych si sama nedovolila.
Smát se maličkostem
Syn je úžasný v tom, jak si všechno dokáže užít – téměř všechny zvuky, činnosti, má své oblíbené obrázky, na které se usměje, své oblíbené plyšáky, ke kterým se tulí..A už jsem si skutečně osvojila jednu věc – usmívám se na sebe do zrcadla.
Dát najevo své potřeby
Všechny to známe – ty situace, kdy dítě něco chce – a dává to dosti význačně najevo – a my mu to nechceme z jakéhokoliv důvodu dopřát. Pro mě to jsou stále dosti obtížné situace ke zvládnutí, ale když to je za námi, dokážu ocenit ten fakt, že syn ví, co chce – a ještě navíc si o to dokáže říct.
Co se od svých dětí učíte vy?